Nedělní ráno, jak má být

Vstát v neděli ráno a jít se projít čerstvě probuzenou Prahou vydá za miliony. Když máte štěstí, probudíte se do výjimečně teplého a voňavého dne, který vám dá na chvíli zapomenout, že je teprve únor. Další postup je následující: dobře se nasnídat (kafe si dávat nemusíte, to přijde později), oblíct se pohodlně (i podpatky jsou pohodlný, pokud v nich umíte chodit), vzít si s sebou vaši nejmilejší hudbu a zhluboka se nadechnout. Na jaře a v létě si do pražských ulic vyrážím často. Většinou si vezmu i foťák, ale dnes se mi nechtělo, je teprve únor. Ve sluchátkách mi křičí Axl Rose a můj poslední ušní bubínek drtí Slashova kytara. Vystoupila jsem na Náměstí republiky a stejně jako vždycky jsem musela nejdřív mrknout na Obecní dům. Je tam. Pořád tam stojí ve vší svojí zlaté kráse a uchvacuje všechny japonské turisty, kteří by kvůli němu rozmačkali spouště svých nových zrcadlovek. Chápu je. Přišel čas na kafe. Jedno grande latté bez příchutě a pak už si jen užívám. Proboha, jak jsem mohla jen chviličku uvažovat o tom, že bych z Prahy odešla? Jedno takovéto ráno s procházkou stojí za všechen ten smrad v nočních tramvajích, za všechny ty feťáky bloumající kolem Muzea, za všechny ty nepřizpůsobivé spoluobčany na Andělu i za všechny ty zmeškané autobusy a metra. Praha je pro mě noční život, ty návraty domů taxíkem, které si skoro nepamatuju a které mě stojí téměř tolik jako zbytek večera. Praha je pro mě odpolední flákání se po kavárnách a vinárnách s kamarádkama, které přišly do velkoměsta s podobnou představou jako já, a společně utíkáme u vína někam, kde chceme být. Praha je stověžatá matka měst i zlatá loď ve vší svojí kráse i hnusu a špíně. Abych ji mohla milovat čím dál víc, jezdím pořád domů na Vysočinu. Ty návraty jsou pak ještě lepší.

Proto jsem teď na Vysočině, kde se dokonce taky občas objeví slunce a pes je nadšenej, protože ví, že se půjde ven. Maloměsto mezi kopci má taky svoje kouzlo, i když je to úplně jiný druh magie.