Nechutně explicitní

Tvůrčí prázdno přijde vždy, když se cítím spokojená a šťastná. Najednou je vše tak, jak má být a já nemám ani nejmenší potřebu ventilovat ty hezké pocity někam dál, ale pěkně si je schovávám pro sebe. Nutkání zašpinit svět svýma depkoidníma kecama přichází ve chvíli, kdy mi je hnusně a nesnáším svět. Zatím vždycky to tak bylo. Proto se mi nikdy nepodařilo nic dokončit. Když už jsem se pěkně plácala ve svých blbých stavech a chrlila tuny slov denně, najednou se stalo něco, tzn. objevil se někdo, kdo mi z toho pomohl a zabil tak možnost dalšího uměleckýho tvoření. To je špatně. Já chci psát, i když mi je dobře. Chci psát zejména, když mi je dobře. Chci být šťastná a tvořit. Obě tyhle věci zároveň. Musí to jít. Musí to jít skloubit.

Proto sem teď píšu, i když jsem si dávno myslela, že tenhle blog umřel. Neumřel, jen hibernoval. Je mi skvěle. Cítím se líp, než kdykoli dřív. A proto píšu. Vracím se sem a zase chci psát o sobě, o svých lidech, o chvilkách příjemných i nepříjemných, o mužích a snech. Blíží se jaro a já se probouzím jako se probudil tenhle blog a zase chci být po měsících prázdna plná života, exhibicionistická, veselá, zajímavá, přitažlivá pro muže a přátelská k ženám, chci žít v noci a bavit se ve dne, nosit sukně a čelenky, kupovat si nové balerínky, cestovat, chodit na pikniky do parku, posedávat na nábřeží a číst, líbat se ve slunečních brýlích. Chci být nechutně explicitní a nenechat si to od nikoho rozmlouvat. Chci žít, jak chci.