Monday, March 16, 2009

---

potkala jsem v autobuse holčičku s víčky těžkými jako kovadliny. až se mi chtělo jí je podepřít, aby nepřepadla a nenatloukla si nos. nakonec jsem přestoupila do tramvaje a tam už čekal řvoucí lev, ukrytý pod kabátem režiséra Zelenky, který ho s sebou beztak od minulý soboty všude nosí. vystoupili na Hradě. jela jsem dál nechala se dobrovolně trhat na kusy hlasem a slovama Laury Marling, která svým "...you can chase me through the rain..." lomcuje mnou a mýma emocema a já se pak snažím o nějakou katarzi, ale přichází jen větší smutek a pocit bezmoci v tý jedný a pořád stejný věci, která prostě nechce bejt vyřešená, aby nezůstala sama. všechno se mě snaží dostihnout a vysvětlit, omluvit se, pobavit, přinutit k něčemu, co vůbec nevím, jestli chci... taky trochu lže a vymýšlí si a riskuje, ale nemůže si pomoct, protože už je to prostě takový a jiný to nebude, i když by to nebylo úplně od věci. bojí se, přemýšlí, zpytuje svědomí a váhá a to vůbec není Váha a ani tvrdohlavý to není jako Beran. možná se to trochu pohne s jarem, ale to se říká už pár let a stejně to nikdy nedopadlo... vlastně jen jednou, poprvý. a teplo šumí a vlní vzduch, ale doma je doma.