Tak trochu punkoví Tata Bojs

Na koncert Tata Bojs v jihlavském klubu Soul jsem se těšila skoro dva měsíce. Hned jak kluci z Hanspaulky vytvořili event na Facebooku s názvem "Koncert Tata Bojs v Soul Music Clubu v Jihlavě 24.2.2011", věděla jsem, že tam chci být. Na jejich prvním koncertě jsem byla možná někdy kolem roku 2000, kdy ještě vůbec nebyli tak známí jako dnes a taky ještě hrávali běžně na koncertech písničku Jaro, což je moje srdcovka. Od té doby jsem je viděla několikrát. V sále v Zámku v Polný, v Roxy, na festivalech. Vždycky mě jejich show bavila, vždycky to mělo "něco navíc". Jedním z nezapomenutelných zážitků je rozhodně turné k Nanoalbu, kdy šlo spíš o úžasné audiovizuální představení než obyčejný koncert. To jsem ale ještě netušila, co se bude dít v Jihlavě. Soul music club je opravdu malý klub. Nikdy předtím jsem tam nebyla, ale upozornilo mě na to víc kamarádů, takže jsem se nejdřív bála, že 1) nebudou lístky, 2) umačkáme se tam a 3) bude to prostě ostuda, protože kluci jsou už dneska zvyklí na jiný prostory. Musím říct, že ani jeden z těch černých scénářů se nenaplnil. Lístek jsem si koupila včas, ale myslím, že byly i na místě.
Prostoru ke skákání v rytmu s Mardošou bylo tak akorát a koncert se povedl skvěle. Jak poznamenal Bublajs na konci, tak punkovej koncert to trochu byl, ale všechny moc bavil. Po letech jsem stála zase v první řadě jako kdysi ve čtrnácti na koncertech Wanastovek. Slečny vedle mě mi několikrát vyloudily úsměv na tváři hláškama jako: "To je von?" - "Já nevim. Viděla jsem ho jen jednou na fotce, tak ho nepoznám." Bylo jim rozhodně míň než osmnáct a i přesto, že znaly Tata Bojs pravděpodobně chvíli, pařily na sto procent a Bublajse ze vzdálenosti několika desítek centimetrů hltaly očima. Tata Bojs zahráli celkem 13 písniček a jednu jako bonus. Mým favoritem byla rozhodně Šťastnější a Růžová armáda. Celou hodinu a půl jsem se báječně bavila, skákala a zpívala tak, že jsem pravděpodobně přišla na pár dní o hlas.


Taky bych ráda zmínila předkapelu Sunflower Caravan, kterou si Tatabojs přivezli a která mě velice mile překvapila. Musím přiznat, že jsem asi trochu ignorant, protože jsem o nich nikdy neslyšela, ale jejich živé vystoupení bylo opravdu skvělé.



Nejsem žádný hudební kritik ani odborník, takže tenhle můj výplod berte jenom jako záznam zážitku z vynikajícího koncertu, který měl neopakovatelnou atmosféru už jenom proto, že mezi první řadou a Mardošou, Bublajsem, Vládíkem a Jirkou bylo asi tolik centimetrů, kolik měří moje natažená ruka. Pěšáci z Hanspaulky nezklamali a předvedli v téměř intimní atmosféře show, kterou si pamatuju z jejich klubových akcí na přelomu tisíciletí. A vůbec mi včera nevadilo, že nezahráli Jaro.

Všechno je jen vopice

Některý věci skončí prostě jenom proto, že to tak mělo být. Nikdy nevíme, jestli je to dobře nebo špatně. To ukáže až čas. Z ničeho nic zmizí několik let společného života. Šatní skříň je najednou poloprázdná, v koupelně chybí několik lahviček sprchových gelů a šampónů, možná zmizely i ty stupidní hrníčky, který nakonec možná nebyly tak ošklivý. Ráno nikdo nepraští naštvaně do budíku a nikdo několikrát denně nevolá jenom proto, aby se zeptal, jak se vede zrovna dneska. Vztahy končí stejně často, jako se rodí děti nebo umírají trpící rakovinou. Dokud se vás to nějak přímo nedotýká, je vám to jedno. Když jste potom uprostřed toho všeho, je vám zle. Je vám zle, protože víte, že s tím nejde nic udělat. Prostě to tak v životě chodí. Nejde dělat nic jinýho, než se z toho zhroutit, opít, oklepat a jít dál. Občas se tohle všechno nakupí a je toho kolem vás tolik, že si říkáte, jestli se to třeba nepřenáší vzduchem nebo aspoň dotykem. Přijdete domů a najednou vidíte, že vás tam zbyla půlka. Část prostě odešla s tou půlkou šatní skříně nebo namačkaná ve sprchovým gelu. Teď přichází ta smutná část. Zhroucení. Uvědomění si, že je konec. Pak je potřeba se jít opít. Můžete zapadnout třeba do nějakýho podzemního baru, nalít do sebe pár rumů a jet domů ranním metrem. Tahle část nesmí být nikdy přeskočena. Zajímavé je, že ti, kteří tvrdí, že nepijou, protože alkohol žádný problémy nevyřeší, skončí většinou s hlavou v záchodové míse ještě i následující ráno. Kdybysme byli jeptišky, pomáhaly by nám ze sraček modlitby. Kdybysme byli indiáni, pomáhalo by nám možná přinášení nějakých zvířecích obětí. Jenže když jsme mladý český ateisti, stačí nám ten rum. Aspoň na ten jeden večer. Pak je potřeba se oklepat z tý vopice a jít dál. Někomu to zabere den, někomu týden, někdo se v tom plácá měsíce. Důležitý je vědět, že je to jen vopice a ta vždycky skončí. A je jedno, jestli jsme si ji přivodili rumem, vodkou, pivem nebo vínem. Někdo se možná pozvrací, někdo bude jen dlouho spát, všechny nás bude dlouho bolet hlava, ale všichni se z toho nakonec dostaneme. A možná už ani nebudeme potřebovat ten anti-ethanol.

Fashionstroller's second hand

Založila jsme si malý domácí second hand, ve kterém se hodlám zbavovat zejména svých věcí, ale už mám slíbené dodávky oblečení i z jiných zdrojů. Kdyby vás to někoho zajímalo, koukněte. Stránka je na Facebooku, ale měla by být přístupná všem, tak v klidu vybírejte a když by se vám něco líbilo, stačí poslat sms, mail nebo komentář. Fashionstroller bude mít pokračování, ale o tom vědí zatím jenom zasvěcení a ti, doufám, nic neprozradí, tak bude snad i nějaké překvapení.

Fashionstroller's second hand

Praha není jenom most a Hrad

Vzít foťák a mačkat spoušť v ulicích Prahy.

Strossmayerovo náměstí


Náměstí Republiky


Na Poříčí


Metro Náměstí Republiky

Adele

Na BBC Radio 1 všichni moderátoři pořád dokola tvrdí, že to byla nejúžasnější chvíle z celého večera předávání Brit Awards. Nezdráhám se věřit, že to je pravda. Její hlas je tak nádherný, až běhá mráz po zádech. A ty slova... Myslím, že je neuvěřitelné, že někdo dokáže do jedné jediné písničky promítnout pocit, který měl pravděpodobně aspoň jednou v životě každý z nás. Zadržte dech a poslouchejte... Adele

Až se ještě trochu oteplí

... vezmu si na sebe tohle. Jaro se blíží :)

Záchranné lano

I ve chvíli, kdy se zrovna necítíte nejlíp, kdy máte náladu pod psa, nebo když prostě jenom věci nejsou tím, čím se zdají být, je potřeba vědět, že máte kolem sebe lidi, které vaše starosti a úzkosti zajímají, kteří vás vyslechnou. Nemusí ani nic říkat, stačí, že jsou s vámi, že jsou na chvíli vaší trpělivou vrbou. Pár takových lidí kolem sebe mám. Naštěstí. Moje holky a kluci, jak jim sama pro sebe říkám, jsou pro mě stejně důležití jako ranní čerstvý vzduch, když otevřu okno a cítím jaro. Jsou pro mě nepostradatelní jako sklenice té nejosvěžující vody, když umírám žízní. Znamenají pro mě záchranné lano, když padám z výšky zpátky na zem. V ten moment se jich chytnu a doufám, že mě nepustí, a stejně jako už stokrát mi pomůžou dopadnout na nohy. Nejsem člověk, který by byl samotář a vypořádával se se svými problémy a průsery sám. Neumím to. Když v životě zakopnu nebo dostanu na držku, ať svojí vinou nebo od někoho jiného, potřebuju někoho, kdo mě v tom nenechá se plácat. Svým způsobem je to slabost. Ale nejsou zrovna tohle situace a překážky, které pomáhají utužovat ta opravdová přátelství? Máte kolem sebe takové lidi, kteří by se pro vás rozkrájeli, když by vám to v danou chvíli pomohlo? Jestli jo, hýčkejte si je. Jsou vaši a mají vás rádi.

Hudba 2010

V případě, že jste neměli včera co na práci, rozhodně jste se měli jít podívat do divadla Archa na Hudbu 2010. Každoroční přehlídka a poslechovka nejrůznějších žánrů je komponována třemi hudebními odborníky Pavlem Klusákem, Alešem Stuchlým a Karlem Veselým. Jedná se o jakýsi průřez tím nejzajímavějším (ale rozhodně ne mainstreamovým), co minulý rok přinesl. Abych vás trošku navnadila na další ročníky a zároveň vám předala trošku z toho, čím nás pánové obdařili, připojuji pár nezapomenutelných videí.

Předvolební song strany Best Party islandského umělce Jona Gnarra. Jeho strana loňské volby v Reykjavíku opravdu vyhrála.
Best Party, Reykjavík (předvolební song)



Slovy Aleše Stuchlého „mokrý sen všech nerdů“.
Tobacco: Super Gum



Část z filmu Runaway, který Kanye West natočil loni v České republice.
Kanye West: Runaway



Jihoafrické uskupení Die Antwoord. Je to mystifikace nebo skutečně existují?
Die Antwoord: Zef Sides

- song of the day -

Young Blood - The Naked and Famous

Nedělní ráno, jak má být

Vstát v neděli ráno a jít se projít čerstvě probuzenou Prahou vydá za miliony. Když máte štěstí, probudíte se do výjimečně teplého a voňavého dne, který vám dá na chvíli zapomenout, že je teprve únor. Další postup je následující: dobře se nasnídat (kafe si dávat nemusíte, to přijde později), oblíct se pohodlně (i podpatky jsou pohodlný, pokud v nich umíte chodit), vzít si s sebou vaši nejmilejší hudbu a zhluboka se nadechnout. Na jaře a v létě si do pražských ulic vyrážím často. Většinou si vezmu i foťák, ale dnes se mi nechtělo, je teprve únor. Ve sluchátkách mi křičí Axl Rose a můj poslední ušní bubínek drtí Slashova kytara. Vystoupila jsem na Náměstí republiky a stejně jako vždycky jsem musela nejdřív mrknout na Obecní dům. Je tam. Pořád tam stojí ve vší svojí zlaté kráse a uchvacuje všechny japonské turisty, kteří by kvůli němu rozmačkali spouště svých nových zrcadlovek. Chápu je. Přišel čas na kafe. Jedno grande latté bez příchutě a pak už si jen užívám. Proboha, jak jsem mohla jen chviličku uvažovat o tom, že bych z Prahy odešla? Jedno takovéto ráno s procházkou stojí za všechen ten smrad v nočních tramvajích, za všechny ty feťáky bloumající kolem Muzea, za všechny ty nepřizpůsobivé spoluobčany na Andělu i za všechny ty zmeškané autobusy a metra. Praha je pro mě noční život, ty návraty domů taxíkem, které si skoro nepamatuju a které mě stojí téměř tolik jako zbytek večera. Praha je pro mě odpolední flákání se po kavárnách a vinárnách s kamarádkama, které přišly do velkoměsta s podobnou představou jako já, a společně utíkáme u vína někam, kde chceme být. Praha je stověžatá matka měst i zlatá loď ve vší svojí kráse i hnusu a špíně. Abych ji mohla milovat čím dál víc, jezdím pořád domů na Vysočinu. Ty návraty jsou pak ještě lepší.

Proto jsem teď na Vysočině, kde se dokonce taky občas objeví slunce a pes je nadšenej, protože ví, že se půjde ven. Maloměsto mezi kopci má taky svoje kouzlo, i když je to úplně jiný druh magie.

Před a po

Co bylo před Facebookem? Byl vůbec nějaký život před Facebookem, nebo teprve s jeho vynálezem začali existovat lidi, jejich přátelé, vztahy, fotky, zdi a profily? Během několika posledních pár dnů jsem vedla tuhle debatu s několika různýma lidma. Jak je možný, že se z něčeho, co vymyslel týpek stejně starý jako já, stane tak neuvěřitelný fenomén?

Co by asi říkali naše alter ega z devadesátých let na věty typu:
"Ti to napíšu na zeď!"
"Už nemůžeme bejt přátelé ani na Facebooku."
"Si mě přidej, ne!"
"A vy jste jako ve vztahu?"
"Jsem tě tam označil."
"Ten jeho status jsem olajkoval."

Naštěstí jsme na Facebooku dnes už skoro všichni a víme, o čem je řeč. Akorát moje babička se trochu ztrácela, když jsem se před ní zmínila o wallu, friends a lajkování. Být v obraze o podobných věcech ale vzdala už před lety, když o Tamagotchim prohlásila: "To je ale pitomost!" A měla pravdu.

Číst sama sebe

Nemá cenu utíkat od rozdělaných věcí. Když se koupí kytara, má se na ni naučit hrát. Když se začnou vypisovat španělský slovíčka, má se nastudovat i gramatika. Když se začne uklízet v kuchyni, má se vycídit i zbytek bytu. Když se začne psát blog, má se u něj i zůstat.
"Nemůžu po sobě číst starý věci. Musel bych je pak všechny smazat," řekl mi v kavárně. Zamyslela jsem se nad tím a byla přesvědčená, že to mám úplně stejně. Když jsem přijela domů, začetla jsem se do sebe před 5 lety a zjistila, že není tak zle. Jsou věci, který bych smazala, kdyby mi to nebylo blbý, ale pak je tady ten zbytek, při jehož čtení jsem trošku dojala sama sebe. Je jedno, že kolikrát nevím, čeho se článek týkal, ale napsala jsem ho já a stále se mi líbí!
Nechápu, proč jsem se několik posledních měsíců snažila z tohodle blogu utéct. Vždyť já ho mám ráda a je to kus mě. A tak sem budu psát dál, protože když se s jedním blogem začne, má se u něj i zůstat. Se vším všudy.

Nechutně explicitní

Tvůrčí prázdno přijde vždy, když se cítím spokojená a šťastná. Najednou je vše tak, jak má být a já nemám ani nejmenší potřebu ventilovat ty hezké pocity někam dál, ale pěkně si je schovávám pro sebe. Nutkání zašpinit svět svýma depkoidníma kecama přichází ve chvíli, kdy mi je hnusně a nesnáším svět. Zatím vždycky to tak bylo. Proto se mi nikdy nepodařilo nic dokončit. Když už jsem se pěkně plácala ve svých blbých stavech a chrlila tuny slov denně, najednou se stalo něco, tzn. objevil se někdo, kdo mi z toho pomohl a zabil tak možnost dalšího uměleckýho tvoření. To je špatně. Já chci psát, i když mi je dobře. Chci psát zejména, když mi je dobře. Chci být šťastná a tvořit. Obě tyhle věci zároveň. Musí to jít. Musí to jít skloubit.

Proto sem teď píšu, i když jsem si dávno myslela, že tenhle blog umřel. Neumřel, jen hibernoval. Je mi skvěle. Cítím se líp, než kdykoli dřív. A proto píšu. Vracím se sem a zase chci psát o sobě, o svých lidech, o chvilkách příjemných i nepříjemných, o mužích a snech. Blíží se jaro a já se probouzím jako se probudil tenhle blog a zase chci být po měsících prázdna plná života, exhibicionistická, veselá, zajímavá, přitažlivá pro muže a přátelská k ženám, chci žít v noci a bavit se ve dne, nosit sukně a čelenky, kupovat si nové balerínky, cestovat, chodit na pikniky do parku, posedávat na nábřeží a číst, líbat se ve slunečních brýlích. Chci být nechutně explicitní a nenechat si to od nikoho rozmlouvat. Chci žít, jak chci.