když se mi nechce spát

tak tu sedím večer s migrénou a křivými zády a už asi hodinu si říkám, že si vezmu prášek a půjdu spát, ale pořád se mi vlastně moc nechce, i když bych měla, protože mě čeká náročnej víkend, ale prostě to nejde, tak surfuju po netu a nacházím stále zajímavější počiny kolegů bloggerů, ale taky spoustu hloupostí a zbytečného plácání a hlavně mám teď pocit, že se vyjadřuju nějak podivně spisovně, ale šlo to celou dobu docela samo a teď už ta schopnost zase mizí a mě letí hlavou myšlenky na podobně zmateně působící texty, který jsem kdy četla, jako například na jeden odstavec z románu Jacka Kerouaca Na cestě, ve kterém stojí: ,,...cožpak nevíš, že bůh je medvídek Pú?", anebo na další citát z jeho knihy, který si člověk, jenž měl Podzemníky půjčené přede mnou podtrhl: ,,a tak tu ležím ve tmě, vláčně jak chobotnice a čekám na spánek,"ale nevím, co to znamená, že jsem si vzpomněla zrovna na Kerouaca a zrovna teď. (uff, konečně tečka!) dokonce jsem dneska ani neměla kafe (bože, nechápu, jak jsem mohla přežít den!), ani jsem nevypila dva litry kofoly, coca-colu nebo red bull jsem neviděla ani z rychlíku (to je ale blbost) a přesto se mi nechce spát. hlava bolí, záda taky, je tma, je mi teplo (kdo mě zná, ví, že to je pro mě velice důležité) a přesto se mi nechce spát...

ha, už to mám! lehnu si do postele a dám se do čtení Garretova Podloubí v Anenské ulici a to mě zaručeně uspí :-D trápím se s tou knihou už asi dva měsíce. kdybyste věděli, jak je velká a kolik má stran, vysmáli byste se mi do očí... je to ostuda, já vím.

takže plán mám a teď ho musím uskutečnit. moc se předem omlouvám za tenhle zmateně-nočně-spisovně-pseudopesimistický post, ale slíbila jsem, že budu psát víc a častěji, tak se snažím sliby plnit nejen o Vánocích a ať to stojí, co to stojí a jsem zvědavá, jestli mi někdo nenaznačí, že míň znamená víc, protože bych se tomu vůbec nedivila a vlastně bych to i chápala, protože já normálně přece takovej blázen nejsem. nebo jo?