ze čtvrtka na pátek

věděla jsem, že musím ráno brzy vstát, ale i přesto jsem usnula až kolem půl dvanáctý. o půl jedný zazvonil telefon a já jsem opilému člověku v polospánku slíbila něco, čeho jsem hned vzápětí litovala... a teď mám špatný svědomí a to nejen kvůli sobě, ale i kvůli tomu člověku a hlavně kvůli I. merde! kamarádka mi poradila, abych to nechala být a abych dělala jakoby nic, že si to třeba ten dotyčný ani nepamatuje... kéž by tomu tak bylo. a jestli ne, čeká mě sáhodlouhé vysvětlování, které možná povede někam, kam vůbec nechci... ach jo, proč vždycky, když si člověk myslí, že je všechno ok, musí se něco podělat? i když teď mě tak napadá, že na tom přece jen něco pozitivního je. jsem si teď jistá. úplně jistá.