--song of the day--

a taky je dobré...

... občas překonat sama sebe, risknout to a nést výsledek toho všeho i přesto, že není takový, jaký bychom si přáli. přece jen to stojí za to.

občas...

... je nutné překonat sama sebe a risknout to.

a zase po roce...

... jsem dospěla k takovému psychickému rozpoložení, že se mi zachtělo sem hodit nějakou myšlenku nebo stav duše nebo co je to.
posledních pár hodin jsem strávila pročítáním a "listováním" ve spřátelených i zcela neznámých blozích a trošku se mi zastesklo po exhibicionistické úchylce, která zapříčiňuje již zřídkakdy touhu otevřít svoji hlavu i srdce neurčitému počtu jedinců ovládajících češtinu a počítač s internetem. a tak jsem si pomyslela, proč zase něco nenapsat?
celý rok jsem se nenudila. i když bych někdy docela ráda. víc než před rokem jsem se upsala pracovat pro naše národní aerolinky. a od dubna to začalo. zaměstnanecké letenky za více než příznivé ceny mi dělají radost, ale zároveň účty za hotely a nákupy v zahraničí prohlubují moje kapsy. ovšem to neznamená, že bych litovala. v Aténách, v Santiagu de Chile, v New York City, v Palmě de Mallorca, v Madridu i v Paříži bylo nádherně. a to nejen proto, že mi tyhle výlety dokázaly, jak moc pro mě znamenají moji blízcí. jeden z těchto tripů bude mít možná za následek moje další životní peripetie a ten poslední zmiňovaný mi dokázal, že Paříž má pořád co ukazovat a že se tam i po 12. návštěvě můžu cítit tak, jako bych tam byla poprvé. a to je vždy krásné.
taky jsem si pořídila mazlíčka. jak si tak žiju uprostřed Prahy bez televize a zahrady, zachtělo se mi aspoň společnosti nějakého chlupáče. z ekonomických, praktických i čistě psychologických důvodů jsem se rozhodla pro morčátko. je to kluk a je úžasný. je se mnou téměř pořád. a má mě rád skoro tolik jako já jeho.

---

potkala jsem v autobuse holčičku s víčky těžkými jako kovadliny. až se mi chtělo jí je podepřít, aby nepřepadla a nenatloukla si nos. nakonec jsem přestoupila do tramvaje a tam už čekal řvoucí lev, ukrytý pod kabátem režiséra Zelenky, který ho s sebou beztak od minulý soboty všude nosí. vystoupili na Hradě. jela jsem dál nechala se dobrovolně trhat na kusy hlasem a slovama Laury Marling, která svým "...you can chase me through the rain..." lomcuje mnou a mýma emocema a já se pak snažím o nějakou katarzi, ale přichází jen větší smutek a pocit bezmoci v tý jedný a pořád stejný věci, která prostě nechce bejt vyřešená, aby nezůstala sama. všechno se mě snaží dostihnout a vysvětlit, omluvit se, pobavit, přinutit k něčemu, co vůbec nevím, jestli chci... taky trochu lže a vymýšlí si a riskuje, ale nemůže si pomoct, protože už je to prostě takový a jiný to nebude, i když by to nebylo úplně od věci. bojí se, přemýšlí, zpytuje svědomí a váhá a to vůbec není Váha a ani tvrdohlavý to není jako Beran. možná se to trochu pohne s jarem, ale to se říká už pár let a stejně to nikdy nedopadlo... vlastně jen jednou, poprvý. a teplo šumí a vlní vzduch, ale doma je doma.

sníh v posteli

to, že chodím pozdě spát, i když ráno velice brzy vstávám, všichni vědí. to, že se neučím, když mám další den zkoušky, všichni nevědí, ale vím to já. ovšem to, že mám v posteli sníh, skoro nikdo neví, nikdo by to zřejmě nepředpokládal a ani mě samotnou by nikdy nenapadlo, že by se to mohlo přihodit. dávejte si, prosím, pozor, když budete něco smažit.

nechápu, nerozumím, nevím.

nateklý mandle a horečka. spánek a nekonečná únava. možná tohle všechno může za to, že některý věci můj mozek prostě nebere. možná to ale není tím. to by bylo ještě horší, protože by se tím pádem ztrácela jakákoli šance, že se to jednou změní. asi se tak budu muset naučit žít. a opravdu nevím, jestli to zvládnu. někdy mi dochází síla argumentovat, vysvětlovat nebo se dokonce hádat. někdy mám pocit, že to prostě musí jít i jinak. ale jak?

pár vět

někdy úplně stačí pár vět a jsem rozhozená na celej den. ale občas se taky stane, že mi někdo řekne nebo napíše pár vět, který mi udělají obrovskou radost jako to naposledy udělala Z. omlouvala se za to, co napsala, ale nemusela. zlepšila mi tím ohromně náladu, která dnes teda nestála za nic... usínat se svítáním se fakt nevyplácí. blbej úplněk.

o cestování atd.

začínám zase cestovat. už to nebudou jen cesty mezi Polnou a Jihlavou a Jihlavou a Prahou. už se blíží den, kdy mi u mýho zaměstnavatele vzniknou nároky na zaměstnanecký letenky a já to rozhodně hodlám využít. v březnu letím do Atén. těším se. zamrzlá šedivá Praha je pořád krásná, ale střelci prostě mají rádi změny. musí se pořád něco dít. být moc dlouho na jednom místě bez valných životních peripetií nudí. nečekám, že z nádher kolébky evropský kultury padnu na zadek, ale je to nová zkušenost. "do Atén by se měl každej Evropan aspoň jednou podívat," řekla A. a má pravdu. tak jsem si řekla proč ne. snad tam bude aspoň o trochu teplejc než v Libni. až se vrátím, určitě se o zážitky podělím, ale myslím, že po půlroční zkušenosti z Portugalska mě jen tak něco nedostane.
v plánu už jsou i další výlety, ale o těch ví zatím jen pár vyvolených. rozhodně ale chci, aby byl tenhle rok o moc zábavnější než ten předchozí. pro všechny. nejen pro mě a moji rodinu. nezačal špatně. včera jsem byla s kamarády na narozeninový oslavě DJ Rushe a stálo to za to. výsostně jsme se bavili. vlastně jsme se bavili tolik, že mě z toho ještě po 17 hodinách od návratu domů bolí celý tělo. nevadí :)

ve škole se blíží zkoušky. zatím mě to učení nijak neschramstlo, ale to bude asi hlavně tím, že od konzultanta pro dálkový studium mi nechodí hromadný e-maily a že v tomhle ročníku nemám nikoho tak blízkýho, aktivního, zábavnýho, precizního a pozitivního jako byla S. až po prvním semestru bez ní mi dochází, jak moc důležitá pro mě byla, jak jsem se jen díky její přítomnosti sama vycepovávala k výkonům pro mě neobvyklých. je báječná.

pořád ještě fotím. a zrovna ve chvíli, kdy se na vteřinku opět přiblíží múza a chuť pustit se do něčeho novýho, vybije se mi baterka. a nabíječka je 130km ode mě. to je vážně pech!

mám ale i jiný plány. půjdu na thajskou masáž a když po ní ještě někdy vstanu z postele, tak se půjdu nechat ostříhat a nabarvit a hlavně pokecat o všem, co se u nás ve městě v posledních měsících šustlo. taky možná někoho zachránit nebo zničit, to ještě nevím. taky půjdu na konci ledna na pokračující školení a pak snad v práci povýším. o jedno patro. budu muset víc chodit po schodech. taky už snad vyrazím na procházku s naší novou pejskovou, která dostala jméno po Žofce Orangutánový, protože má prý stejnej ksicht. těším se, až se zase nadechnu čerstvýho vzduchu na Vysočině a kolem mě bude běhat veselej pes.

brrrr

Zima a chlad. Opírám se o topení, piju horký čaj, moji hlavu zahřívá kapuce. A stejně mi není teplo. Nesnáším zimu. Nesnáším, když mi je zima. Nesnáším studený prsty u nohou a zmrzlej nos. V lednu potřebuju kolem sebe a v sobě víc podnětů, který mě zahřívají. Pár jich teď mám, ale pořád cítím chlad. Je mi zima.