PiškoTekk a Feek jsou kamarádi

Filmový maniak

Žiju s chlapem, který je filmový maniak. Docela jednodušše a s radostí jsem se do téhle závislosti nechala vtáhnout. Skoro každý den si vyberu jeden až dva filmy, na které se dívám buď brzo ráno sama, nebo si potom večer uděláme s Honzíkem gaučovou pohodu a koukáme se spolu. Například včera jsme si dali upíří maratón s Twilight ságou. Během sedmi hodin jsme zvládli vidět všechny tři doposud vydané filmy - Stmívání, Nový měsíc a Zatmění. Taky jsem konečně viděla Vykoupení z věznice Shawshank, Gran Torino, Dvanáct rozhněvaných mužů nebo Černou labuť. Abych se v tom množství viděných filmů trošku vyznala a lehce je zase kdykoli našla, vytvořila jsem si profil na csfd.cz, kde se začínám stávat závislou na hodnocení filmů a seriálů. Máte někdo nějaký tip, na co bych se určitě měla podívat? Návrhy vítány.

Kraťas

Miluju Prahu a neopouštělo se mi ji snadno. Když ale odcházíte za lepším, je změna o moc snazší. Jsem šťastná a zamilovaná. Máme nového pejska, jmenuje se Feek (čti Fík). Hezké a důležité věci si radši nechávám pro sebe, takže víc sem vypisovat nebudu. Kdo má vědět víc, tak už určitě ví.

Teď jdu fandit, kluci budou mistři a můj syn se bude jednou jmenovat Jaromír.

Disciplína

Když máte cíl, je třeba se na něj pekelně soustředit, nastavit si plán, jak se k tomu cíli chcete dostat a jaké kroky následovat. Já mám cíl. A mám taky sny. Sny se stanou cíli, když si je napíšu, nakreslím, nebo jinak znázorním. Taky mám plán. A rozhodla jsem se, že ho zrealizuju teď během několika málo měsíců. A vím, že když teď budu dělat všechno, co je potřeba a ještě víc, na podzim budu sklízet úrodu. Pokud tedy budete mít pocit, že se tady dlouho nic neobjevuje, pravděpodobně pracuju, sázím nebo opečovávám. Až bude víc času na zábavu, zase sem něco připíšu. Teď je třeba se soustředit na jiné věci.

Discipline is the bridge between goals and accomplishment.
- Jim Rohn

Mé úžasné ženy

Nejen proto, že se dnes slaví Mezinárodní den žen, jsem si nechala vytvořit na animoto.com toto video.



Šárka, Lucka, Pája, Andrejka, Káťa, Silva a Zuzka, Sash, Kristýnka, Alice a Áďa, Madla a Bára, Janka a Leonka, Saša, Radka a Simča, Denisa a Jíťa.

Za vším hledej ženu. Věřím, že všechny vědí, jak je mám ráda, jak moc si jich vážím, jak moc je potřebuju. Jsou krásný, nemyslíte?

Tak trochu punkoví Tata Bojs

Na koncert Tata Bojs v jihlavském klubu Soul jsem se těšila skoro dva měsíce. Hned jak kluci z Hanspaulky vytvořili event na Facebooku s názvem "Koncert Tata Bojs v Soul Music Clubu v Jihlavě 24.2.2011", věděla jsem, že tam chci být. Na jejich prvním koncertě jsem byla možná někdy kolem roku 2000, kdy ještě vůbec nebyli tak známí jako dnes a taky ještě hrávali běžně na koncertech písničku Jaro, což je moje srdcovka. Od té doby jsem je viděla několikrát. V sále v Zámku v Polný, v Roxy, na festivalech. Vždycky mě jejich show bavila, vždycky to mělo "něco navíc". Jedním z nezapomenutelných zážitků je rozhodně turné k Nanoalbu, kdy šlo spíš o úžasné audiovizuální představení než obyčejný koncert. To jsem ale ještě netušila, co se bude dít v Jihlavě. Soul music club je opravdu malý klub. Nikdy předtím jsem tam nebyla, ale upozornilo mě na to víc kamarádů, takže jsem se nejdřív bála, že 1) nebudou lístky, 2) umačkáme se tam a 3) bude to prostě ostuda, protože kluci jsou už dneska zvyklí na jiný prostory. Musím říct, že ani jeden z těch černých scénářů se nenaplnil. Lístek jsem si koupila včas, ale myslím, že byly i na místě.
Prostoru ke skákání v rytmu s Mardošou bylo tak akorát a koncert se povedl skvěle. Jak poznamenal Bublajs na konci, tak punkovej koncert to trochu byl, ale všechny moc bavil. Po letech jsem stála zase v první řadě jako kdysi ve čtrnácti na koncertech Wanastovek. Slečny vedle mě mi několikrát vyloudily úsměv na tváři hláškama jako: "To je von?" - "Já nevim. Viděla jsem ho jen jednou na fotce, tak ho nepoznám." Bylo jim rozhodně míň než osmnáct a i přesto, že znaly Tata Bojs pravděpodobně chvíli, pařily na sto procent a Bublajse ze vzdálenosti několika desítek centimetrů hltaly očima. Tata Bojs zahráli celkem 13 písniček a jednu jako bonus. Mým favoritem byla rozhodně Šťastnější a Růžová armáda. Celou hodinu a půl jsem se báječně bavila, skákala a zpívala tak, že jsem pravděpodobně přišla na pár dní o hlas.


Taky bych ráda zmínila předkapelu Sunflower Caravan, kterou si Tatabojs přivezli a která mě velice mile překvapila. Musím přiznat, že jsem asi trochu ignorant, protože jsem o nich nikdy neslyšela, ale jejich živé vystoupení bylo opravdu skvělé.



Nejsem žádný hudební kritik ani odborník, takže tenhle můj výplod berte jenom jako záznam zážitku z vynikajícího koncertu, který měl neopakovatelnou atmosféru už jenom proto, že mezi první řadou a Mardošou, Bublajsem, Vládíkem a Jirkou bylo asi tolik centimetrů, kolik měří moje natažená ruka. Pěšáci z Hanspaulky nezklamali a předvedli v téměř intimní atmosféře show, kterou si pamatuju z jejich klubových akcí na přelomu tisíciletí. A vůbec mi včera nevadilo, že nezahráli Jaro.

Všechno je jen vopice

Některý věci skončí prostě jenom proto, že to tak mělo být. Nikdy nevíme, jestli je to dobře nebo špatně. To ukáže až čas. Z ničeho nic zmizí několik let společného života. Šatní skříň je najednou poloprázdná, v koupelně chybí několik lahviček sprchových gelů a šampónů, možná zmizely i ty stupidní hrníčky, který nakonec možná nebyly tak ošklivý. Ráno nikdo nepraští naštvaně do budíku a nikdo několikrát denně nevolá jenom proto, aby se zeptal, jak se vede zrovna dneska. Vztahy končí stejně často, jako se rodí děti nebo umírají trpící rakovinou. Dokud se vás to nějak přímo nedotýká, je vám to jedno. Když jste potom uprostřed toho všeho, je vám zle. Je vám zle, protože víte, že s tím nejde nic udělat. Prostě to tak v životě chodí. Nejde dělat nic jinýho, než se z toho zhroutit, opít, oklepat a jít dál. Občas se tohle všechno nakupí a je toho kolem vás tolik, že si říkáte, jestli se to třeba nepřenáší vzduchem nebo aspoň dotykem. Přijdete domů a najednou vidíte, že vás tam zbyla půlka. Část prostě odešla s tou půlkou šatní skříně nebo namačkaná ve sprchovým gelu. Teď přichází ta smutná část. Zhroucení. Uvědomění si, že je konec. Pak je potřeba se jít opít. Můžete zapadnout třeba do nějakýho podzemního baru, nalít do sebe pár rumů a jet domů ranním metrem. Tahle část nesmí být nikdy přeskočena. Zajímavé je, že ti, kteří tvrdí, že nepijou, protože alkohol žádný problémy nevyřeší, skončí většinou s hlavou v záchodové míse ještě i následující ráno. Kdybysme byli jeptišky, pomáhaly by nám ze sraček modlitby. Kdybysme byli indiáni, pomáhalo by nám možná přinášení nějakých zvířecích obětí. Jenže když jsme mladý český ateisti, stačí nám ten rum. Aspoň na ten jeden večer. Pak je potřeba se oklepat z tý vopice a jít dál. Někomu to zabere den, někomu týden, někdo se v tom plácá měsíce. Důležitý je vědět, že je to jen vopice a ta vždycky skončí. A je jedno, jestli jsme si ji přivodili rumem, vodkou, pivem nebo vínem. Někdo se možná pozvrací, někdo bude jen dlouho spát, všechny nás bude dlouho bolet hlava, ale všichni se z toho nakonec dostaneme. A možná už ani nebudeme potřebovat ten anti-ethanol.