při přemístění z Prahy do Polné na celý týden jsem zapomněla v Praze všechny knihy, které jsem zrovna měla v plánu číst. a tak jsem otevřela první zajímavou knížku, kterou jsem našla v maminčině knihovně. Rosemary má děťátko je kultovní psychologický román, který určitě většina z vás četla nebo viděla. vynikající film Romana Polanského jsem kdysi dávno viděla, ale bylo to tak dávno, že konec (to ďábelský vyústění) mi nějak vypadlo. začala jsem tedy číst a skutečně jsem se těšila, co se z toho vyklube. prvních 80 stránek je lehce řečeno nudných. když čtenář ovšem dopředu ví, čeho všeho by si měl všímat, je i tato první polovina románu zajímavá a hlavně záhadná. někdy až zdlouhavé a na první pohled (nebo pročet?) zbytečné popisování bytu, který si Rosemary a Guy Woodhousovi pronajímají, získá na důležitosti v samém závěru.
Knihu jsem dočetla pár hodin po půlnoci zavřená ve svém pokoji a vůbec se mi neusínalo snadno.Co může člověk čekat od svých sousedů (nebo dokonce manžela)?
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
Posts
No comments:
Post a Comment